Následující řádky jsem se rozhodla napsat za účelem zachování mnoha vynikajících zážitků z akce a to pro vlastní potřebu, jedná se tudíž o můj čistě subjektivní pohled.
Do Skřípova jsem přijela spolu s Koštětem a Popudem. Akce pro mně začala večerem z pátku na sobotu, kdy jsme pekli steaky na dvířkách od ptačí klece.., velmi chutnými; koštováním různých druhů piv a burčáku…
Toho večera jsme pokecali s lidmi ze spolku, který se o areál stará. Zúčastnili jsme se s nimi noční výpravy za cílem vyhledání případných zlodějů kovů. Společnost nám dělal pes Frenk.
V sobotu jsme vstali do pěkného rána. Ujala jsem se hlídání beden u skladu č. 17. Během té doby jsem měla skvělou příležitost osahat si CYMáckého Dragunova, zprovoznit vlastní zbraň a zjistit, jestli mi zásobník podává. Jediný spolehlivý mi totiž nedávno rupl, tak jsem prohodila vnitřky, ale zatím netestovala; fungoval. Tady malá rada pro ostatní – cokoliv rozbité nevyhazovat, nechat. Může se to někdy hodit.
Kolem čtvrté jsem se vydala registrovat a koupit kuličky. Vzít s sebou mapu byla v tak rozlehlém prostoru nutnost.
Po zjištění, že demonstrace již skončila, jsem se vrhla vstříc prvním kontaktům v blízkém lese. Další boj mi splývá v masu času, strávenou seznamováním s prostředím, hlavně tedy v lese za parlamentem a cestě na mrtvoliště. Z významných okamžiků bych jmenovala Kozlíkovo upozornění, že tam někde je jezírko, „tak akorát do něj zahučet,“ na což jsem za noci nejednou pomyslela.
Setmělo se celkem rychle. Brzy jsme zjistili, že identifikace je tím podstatně ztížená. Na volání „hrnec!!“ či „zelená“ se nedalo vždy spoléhat. Na řadu přišla orientace pomocí sluchu a hmatu. V lese se osvědčila chůze za sebou, kdy člověk vpředu byl indikátorem bezpečné cesty.
Noční atmosféru vhodně doplňovaly petardy vrhané organizátory, a také hudba, linoucí se z rozhlasu – maďarská nebo ruská, v závislosti na tom, kdo jej měl toho času v držení.
Zásadní okamžik nastal, když jsem se s jedním mužem vydali k budově rozhlasu. (Tím jsme si ale zpočátku zdaleka nebyli jistí.) Pamatuji si, že měl od organizátorů půjčené AK a označil se za začátečníka. Vylezli jsme na val a přemítali, co dělat, jelikož jsme zepředu jasně slyšeli hlasy a dle tématu bylo zjevné, že jde o červené. Chtěli jsme je přilákat hozením nějaké hroudy, šišky, jenže jsme nic podobného nenašli.. Risk je zisk – postupně jsme se spustili z kopce, kryti průjezdem motorky/zvukem střelby.
Plížení kolem zdi vysílače. Společníkovo oblečení strašně šustilo, poprosila jsem ho, ať počká, že půjdu omrknout předek. Zaslechla jsem pohyb na valu přímo před budovou. Měla jsem zato, že mám před sebou posledních pár vteřin života. Velmi opatrný postup centimetr po centimetru, srdce v krku, dosunula jsem se ke dveřím. Ovanul mě chlad prázdného skladiště, kde se kroky kanad rozléhaly jak blázen. Myšlenky směřovaly ke krušné představě, že za chvíli Rusové naběhnou a schytám to.. Nenaběhli. Ztuhla jsem se zbraní v pohotovostní pozici, vědoma si možného prozrazení zaštěrcháním zásobníku; další asi čtvrthodinu se nic nedělo. Několikrát prosvěcovali místnost – a objevili mě. Přesun do rohu vedle dvěří se velmi vyplatil, pruh světla tam nedosáhl. Naneštěstí pro dva Rusy, kteří se šli podívat dovnitř. Otevřeli dveře, uviděla jsem ruku se svítilnou… Nebyl čas váhat, jestli poslat dávku, neposlat..tímto se omlouvám a ujišťuji vás, že mám také pěkných pár modřin, ty horší převážně z vaší odvetné akce o několik desítek minut po tomto incidentu. Brzy poté vešel Lukáš a situace se zopakovala. Nebudu víc komentovat, hrozbě jsem porozuměla dobře. Ostatním mohu pouze sdělit, že střílení na organizátory se nevyplácí, a když už, tak okamžiky nato patří k velmi děsivým – jelikož absolutně nevíte, jaká bude reakce. „Jak ses sem dostala??“, byla po zotavení otázka na mně. Složitě a pomalu.
Dál jsem vyčkávala, doufaje v možný příchod posil, které skutečně přišly. Ještěže, jinak by to bylo celé k ničemu. Vyměnili jsme vlajky a zaujali bojová postavení. Vpády červených se nám celkem dařilo likvidovat. Padlo cosi o vhození granátu a také, ..“jestli se nechceme vzdát?“ případně „se nějak domluvit, že nás nechají v klidu odejít.“ Nezájem! Hájili jsme rozhlas do posledního bojovníka a pak se ctí odešli. Byť neúspěšný, považuji tento pokus za zdařilý a jeden z nejsilnějších okamžiků. Ráda bych se ještě zmínila o dobré spolupráci s oním neznámým, jenž do příchodu posil + následné obrany budovy trpělivě čekal za zdí a nebyl nepřítelem odhalen.
Další vývoj si vybavuji u úspěšného zabrání parlamentu. Kolem ticho, temno, žádný pohyb, vypadalo to, že všichni šli spát. I jsme se s parťákem také odebrali za stojan na hasičáky, kvéry vedle sebe, kdyby něco. Dva lidé střežili levý roh, několik dalších vnitřek budovy. V blahé představě spánku pod korunami stromů a oblohou plnou hvězd, kterýžto pohled byl nádherný, jsme užuž zavírali oči. A to byla chyba. Zepředu světla, zprava kroky mnoha nohou..! Okamžitě jsme byli ve střehu. Zakrátko nás pokosilo cca 15 červených, směřujících pobít zbývající. Žádný Maďar nepřežil.
Po krátkém odpočinku u ohně jsme se s Martinem a mužem, který větral rozepínatelnými nohavicemi multicamů a já ho neznám jménem, vydali na Rusy, kterým jsme předešlý přepad nemohli odpustit. Jakmile jsme zahlédli oheň, spustili jsme se do škarpy po straně betonové cesty. Plazili jsme se opatrně kupředu, občas rušeni svítilnou – prosvětlovali les. Jenže jsme to dělali dobře, takže nikdo z nás nebyl objeven. Pár Sovětů jsme dostali. Přeběhla jsem na druhou stranu vozovky a skryta za stromem jsem vyhodnocovala situaci. Nedaleko mne se ozval pohyb několika lidí, červených, o kterých jsem neměla tušení. Oni zato zcela přehlédli mé kolegy. Zemřela jsem dávkou do zad od – tuším- tří lidí.
Na sedmnáctku jsme se vrátili o čtvrt na sedm. Hodinu jsme se prospali u ohně. Začalo svítat.
Zhruba kolem půl deváté už byli všichni na nohou. Dobývání jsem se účastnila především u parlamentu, kde les poskytoval stromy ideální šířky. Situace se celkem často měnila..tu měli navrch Maďaři, tu Rusové.
Až extatickým zpestřením, troufám si říct, byla podpora OTček. Jeho řidiči byli nadšení chlapi, kteří si jízdu užívali stejně jako my. Při startu v těle poskočily vnitřnosti, během jízdy se pak prověřila naše schopnost udržet stabilitu. I tak mě parťák v jedné obzvlášť ostré zatáčce chňapl za triko (podobně, jako se nosí králíci za kůži) a byla jsem tomu ráda. Házelo to totiž znamenitě. Kolem sebe otevřené kovové poklopy, jen se vyklonit ve správnou chvíli. Úlomky kuliček i ony samotné nás při průjezdu nepřátelskou zónou nemilosrdně zasypávaly. Čtyři jízdy jsem odnesla s výsledkem 2 headshoty, 1 fialový nehet a nohy třesoucí se od toho zážitku.
Odjížděla jsem s pocitem nově nabytých psychických sil, o kilo a půl BB lehčí, nějakých těch pár modřin. A mocně posílenou chutí do další akce.
Nadešel čas smýt kamuflážní barvy a vrátit se do reality..:-)

Děkujeme všem zúčastněným a doufáme, že se potkáme na další akci.
Fotky a video

http://ivoleon.rajce.idnes.cz/Rudy_rijen_1._-_2.10.2011_Skripov

http://ash899.rajce.idnes.cz/1-2.10.2011_Rudy_rijen

http://www.stream.cz/uservideo/617253-1-2-10-2011-rudy-rijen

http://ivoleon.rajce.idnes.cz/Commandos_10.-11.9.2011

http://www.asnemesis.cz/11911_commandos.html

http://www.ulozto.cz/10238873/commandos-2011-rar

http://ivoleon.rajce.idnes.cz/MUNICAK_7.8.2011

http://ash899.rajce.idnes.cz/7.8.2011_Municak#1.jpg

http://www.stream.cz/uservideo/604168-7-8-2011-municak